Leica M (Typ 240) poprvé...
Leicu v digitální podobě jsem poprvé držel v ruce někdy v roce 2008. Byla to první digitální Leica s 10Mpx čipem od Kodaku a byla krásná a těžká. Stejně jako filmová M6, se kterou jsem se párkrát pomazlil pár let předtím. Já měl v tu dobu téměř 25Mpx rozlišení v nové A900 od Sony, k tomu sadu objektivů Zeiss s autofokusem a prsil se ostrými a obrovskými snímky z tohoto stabilizovaného těla s CMOS senzorem. Byl jsem o 6 let mladší, drzejší a hloupější.
Ta A900 mi zůstala dodnes, tedy, je rozbitá, protože za opravdu závěrky si Sony počítá peníze, které mají zřejmě snížit její devastující ztráty v různých odvětvích, ale sehnal jsem v bazaru další, takže je to pořád můj pracovní nástroj. A když síly nestačí, přichází na řadu Canon pětkové a jedničkové řady. Pokrok prostě nezastavíš, tam kde se moje archaická Alfa topí v šumu, Canon se teprve rozkoukává a ostření 1Dx ve spojení s inovovanou 24-70 je prostě fenomenální! O zabijákovi 85/1.2 ani nemluvě, ale pojďme od toho, tady se bavíme o Leice! Ale ono to právě souvisí... M8 byla pomalá a šuměla snad pořád. A já chtěl fotit barevně a v přirozeném světle, takže jsem ji zase s díky odložil a řekl si, že počkáme...
Přišla M9. Pak M9P, pak Monochrom a já se zase došel podívat. Vypadají dospěle. Jsou pořád stejně krásné, jako ta analogová M6. Rozlišení i ISO jde nahoru, stejně jako cena. Bože, to je rána! Ale ty fotky... Z těch fotek něco vyzařuje, je to zase tak zvláštní pocit, když se na ně dívám... No, uvidíme, co bude dál.
Nebylo nic. Tedy relativně dlouho nebylo nic! Až na Photokině 2012 Leica ukázala zuby a de facto o necelý rok později jsem tuto dámu držel v ruce a kolega mi vysvětlil, že pokud ten baťoh ztratím, pracuji do konce roku zadarmo!
19. června roku 2013 bylo strašné vedro. Do pěti jsem tisknul zakázky a pak upaloval do sprchy. Zbytečně, snad rozpálená ulice, ale určitě zvědavost, zodpovědnost a taky strach o těch několik set tisíc na zádech bylo příčinou, že jsem byl durch ještě než jsem dorazil na metro. A to mě čekala hodinová okružka příměstským autobusem, kde jsem poznal význam písně, že „Řidič, ten tvrdej chleba má!“
Po strastiplné cestě jsem dorazil ke kamarádovi na chatu a okamžitě jsme zapadli do hospody. Tsss! Tsssssssss! Dvě piva se odpařila okamžitě, jakmile protekla mým hrdlem do zdecimovaného těla a začali jsme řešit, proč jsem vůbec přijel. Přijel jsem si přece otestovat Leicu! Vyrazili jsme tedy směrem k místnímu ranči, protože mne, jakožto „zkušeného leicaře“ a zejména „sportovního fotografa, který tak maximálně vyfotil iPhonem naší línou, na gauči se povalující čubku nenapadlo nic jiného, než že budeme fotit koně v zapadajícím slunci. Bez autofokusu? Tomu se říká opravdu pošetilost!
Mno, přeskočím detaily, o které tu de facto nejde. Co se pohybovalo závratnější rychlostí, než slimák jsem ani neviděl, natož abych to vyfotil, ale nakonec jsem spolkl svoji nabubřelost, přestal vykřikovat, že za ty prachy mám deset telefonů s automatickým ostřením a začal si užívat mizející světlo. Světlo, to je totiž ta základní veličina, o kterou jde při focení s Leicou na prvním místě. I světelnost jejich objektivů tento fakt zdůrazňuje a jak správně podotýká jejich firemní trenér Rolf: „když máš Noctilux, nepoužívej clonový volič. To je Noctilux!“ Ano, takže přeloženo do jazyka normálních bělochů to znamená, že pokud se vzdáte nové Škodovky a koupíte si tuto královnu padesátek, budete do konce života pracovat s milimetrovou hloubkou ostrosti při cloně 0.95! To je prostě zákon, přes který nejede vlak. A propos, ta viditelnost ostrosti je taktéž diskutabilní. Ale ten bokeh. A ta atmosféra... Ta stojí za každou utracenou korunu!
Ale po pravdě, mě to ani nevadilo. Od těch dob, kdy jsem začal střádat na skla se světelností 1.4 si ani nedokážu představit, že bych clonil více. Ty čočky vás prostě přinutí fotit jinak. Přinutí vás fotit atmosféru, místo cizelérské ostrosti a umožní vám v tomhle ošklivým, digitálním a ostrým světě tvořit trochu jinak. Je to takový Náskok díky technice, jak říkají u Audi. A ten, jak jsem později zjistil, má Leica obrovský. Dodnes. Nejen, že díky Oskaru Barnackovi máme dnes Leicu takovou, jak ji známe, ale byl to právě on, kdo před 100 lety vytvořil standard kinofilmového políčka. Nicméně musíte si projít cestou neúspěchu, abyste pochopili její duši. A já tam stál, v tom 40ti stupňovém vedru a hledal v hledáčku koně, který stál metr ode mne. Kroutil jsem ostřícím kroužkem jak pitomec sem a tam, nic. V bláhové zoufalosti jsem i držel napůl zmáčknutou spoušť v domnění, že se ozve ono sladké pi-pip, signalizující zaostření. Furt nic... Nic... a zase nic... Frustrovaný, upocený umělec z Prahy, s výbavou snů, který necvakne ani koně z jednoho metru!
Slunce mezi tím sestoupilo nad obzor a rozehrálo fantastickou hru zlatých paprsků a stínů. Nějaká síla mne odtáhla od té frustrující ohrady s koňmi a dotlačila k chalupě, kde viselo všemožné vybavení, ukryté na hranici lesa. A tam jsem začal chápat, co se s tímhle dá dělat! Postroj neuhne, neodejde, jen tak si tam visí, než si pro něj jezdec přijde. To samé pavučina. Ale i to luční kvítí a kopřivy, ty mrazem a suchem rozpraskané trámy, ten zlatý proud světla, všechno to jen tak stojí, leží, teče a křičí: „Tak si to vyfoť ty jelimane, máš přece lovce světla na krku!“ Tak jsem jen nedýchal, snažil se zaostřit a nasával tu večerní krásu mizejícího světla.
Už se setmělo, když jsem šel na autobus zpátky do civilizace. Zastávku osvětlovalo jen pouliční osvětlení, které je podstatně slabší, než v matičce Praze. Ale i v tom relativně slabém osvětlení jsem si všiml vyrytého nápisu na lavičce, který vyjadřoval vše. Na té lavičce bylo jak vidno na posledním snímku vyryté slovo „LÁSKA“. Ano, ten nejhlubší cit, společně s nenávistí, který dokáže člověk prožít. Někdo ji neprožije nikdy, někdo jí prožije, aniž by si toho všiml. A mě potkala znovu. A není to jiná žena, protože ta, kterou mám doma je ta láska největší, je to tentokrát neživá věc. I když, neživá... Její historie tu s námi žije přes sto let a denně ovlivňuje tisíce lidských životů. Ale je to prostě věc. Doma jsem stáhl fotky do počítače a láska tu byla znovu, znovu a natrvalo. Jsem šťastný, poznal jsem další opravdovou lásku!
Je stejně složitá a těžká, jako ta k jinému člověku. Ale je stejně upřímná a věrná, jako ta lidská.
Ten objekt touhy a zamilovanosti má jméno Leica.
